Niklas Frank: Bratře Normane!
"Můj otec byl nacistický zločinec, ale mám ho rád"
Knihou „Bratře Normane!“ uzavírá Niklas Frank trilogii o své rodině spoluodpovědné za nacistické zločiny. Po knize „Můj otec“ a „Moje německá matka“ vtahuje nyní autor čtenáře do celoživotního dialogu se svým nejstarším a oblíbeným bratrem.
A je to brutální rozhovor jako německá lekce pitvy: otřesný, nelítostný, jízlivý. Normanova beznadějná láska k otci Hansu Frankovi, Hitlerovu generálnímu guvernérovi v Polsku, který byl popraven v Norimberku, nenechává jeho bratra Niklase v klidu. Bojují mezi sebou o správnost pocitů, sílu potlačování nepříjemných vzpomínek a o odpověď na otázku: jak dokážu žít s faktem, že jsem dítětem „Řezníka Poláků“?
Jde o temnou komorní hru o nich a jejich vztahu k otci. Jeden ho přes zahanbení a bolest obhajuje, druhý jím pohrdá a nenávidí ho. Niklas vstupuje hluboko do Normanova duchovního života a týrá ho dopisy a dokumenty, které nashromáždil. Neúnavně rozbíjí Normanovy rozporuplné argumenty a obhajobu otce.
Bratři se při tom nešetří a místy překračují všechny myslitelné hranice intelektuálního dialogu. Niklas nám stále znovu předvádí grotesknost života. Čtenář se tak musí občas srdečně smát, aby vzápětí stěží zadržoval slzy.
Textem prolínají scény z pitvy Normanova těla, které věnoval k vědeckým účelům. Autor podrobně popisuje jednotlivé orgány a části těla, které dává do souvislosti s charakterovými vlastnostmi a chováním svého bratra. Názorně tak srovnává fyzickou pitvu se zkoumáním morálních postojů.
Čtenář plně pochopí obsah a styl této tragické, bolestné a na mnoha místech sarkasmem přetékající knihy, neuznávající žádná tabu, teprve když si na konci přečte Niklasovo přiznání, že se kvůli rodičům stal emocionálním mrzákem nejen jeho o deset let starší bratr, ale také on sám.
Je to dosud ojedinělý pokus jak zpracovat masové vraždění Židů jako rodinné dědictví.
Předmluva Petra Pitharta
Číst, anebo nečíst?
Raději snad tuto krutou, nelítostnou knihu nečtěte. Máte zapotřebí, abyste byli zatahováni do nechutných hlubin duše jednoho válečného zločince a jeho rodiny? Když se do čtení přece jen pustíte, stane se vám nejednou, že si pomyslíte: to už musíme být u samého dna lidské nízkosti… Ale tu se doma u Franků otevřou nové prostory zla, na které je třeba ptát se dál. A hned za náznaky nahlédnutí viny či lítosti budete vtaženi do dalších temných slují útěšných lží.
Nejmladší syn „řezníka Poláků“, generálního guvernéra okupovaného Polska Hanse Franka, dnes už pětasedmdesátiletý Niklas Frank, se nezastaví před ničím. Nestačí mu, že již napsal krutou knihu o svém otci – toho v ní doprovodil až na popraviště, jako kdyby byl sám když ne jeho katem, tak alespoň dohlížejícím lékařem; nestačí mu, že pak napsal i o své kruté, chladné matce; měl před sebou pořád ještě „nepopsaného“ staršího bratra Normana. Jediného z pěti sourozenců, který byl ochoten podrobit se nekonečnému, mučivému tázání. Ačkoli čím více se blížil smrti, tím více prý svého otce – miloval…
Snad všechno, úplně všechno bude v knize nakonec odhaleno, nic nezůstane vskrytu, ale čtenáře varuji: úleva, natož katarze se na poslední stránce nedostaví. Stejně totiž nepochopíte, jak mohl otec Frank páchat tolik zla a přitom ani jeho žena, jeho dcery a ani dva z jeho tří synů nedokázali uznat otcovu vinu. Projevit lítost. Otce obdivovali, ba zbožňovali. Občas byli ochotni cosi připustit, ale pak to zase rychle vzali zpátky. Tak to dělali celý život.
Ne, beru své varování zpátky: musíte tuto knihu číst! Není totiž jen o Hansu Frankovi, o jeho silné, chamtivé, bezohledné ženě, slepé k utrpení kolem, není ani pouze o jejich dětech. Ta kniha je také o vině, o odpovědnosti nacistické, německé, a to se týká nejen milionů Židů a Poláků, které mají Frankovi na svědomí, ale i nás Čechů, Moravanů a Slezanů. Po nich a po Romech bychom přece přišli na řadu my.
Autor nás přiměje, abychom s ním odkrývali jednu vrstvu přiznaných vin za druhou, vrstvy vin, proložené vrstvami pokrytectví a zapírání: v jedné se činí pokání a omlouvá se, další je ale vrstva hrdosti! A pod ní se nacházejí ještě další a další vrstvy. Musíte text číst, aby vás napadlo, že to všechno možná nemáme definitivně za sebou.
Musíte? Nebudete patřit mezi ty, kteří knihu odloží nedočtenou? Počítejte předem s tím, že autor vás neušetří ani nejmorbidnějších detailů bratrovy pitvy. Ano, pitvy jeho těla; ocitnete se totiž s autorem a jeho bratrem nejen nad nekonečnými lahvemi „šnapsu“, kdy se pitvá duše, ale také v opravdové pitevně: Norman ještě před smrtí daroval své tělo nemocnici… Když pitvat, tak pitvat! Se zkušeným patologem a vyděšenými studenty medicíny. Máte ale zapotřebí poznat do detailů všechny Normanovy tělesné orgány a dozvědět se vše o jeho fyzické schráně? Při té příležitosti též o jeho cynických vztazích k ženám? Chcete o tom všem vědět? Souvisí to s otcem obou bratrů a s jeho vinami? S Normanovým uhýbáním před pravdou? Autor si to zřejmě myslí.
Ba ne, musíte knihu číst, protože až ji otřeseni anebo s rozpaky, možná s ošklivostí zavřete dočtenou, budete vědět mnohem víc o tom, co především dalo nacismu jeho virulenci, důslednost, bezohlednost. Že to byla určitě i hrabivost, touha po bohatství. Po dalším a dalším „životním prostoru“. Ale bylo to hlavně neotřesitelné, nacisty a Hitlerem Němcům vštěpované vědomí jejich nadřazenosti nad ostatními národy. V této knize nad Poláky a Židy. Vědomí, které si Němci ochotně přisvojili. Slova, jimiž se v rodině Frankových mluví o příslušnících těchto méněcenných pronárodů, předem ospravedlňují, jak s nimi potom bude zacházeno. Pochopíte, proč panstvu na krakovském hradě nepřipadlo hrozné, když byli před jejich očima mučeni a vražděni. Vždyť oni sami, Frankovi, vůbec nikdy nikomu osobně neublížili, to jen jejich podřízení. Anebo muži SS, na ty se vždycky všechno ochotně svede…
Celou knihou vám Niklas Frank bude názorně předvádět, jak v našich duších pracuje ten velký vysavač paměti, jak zároveň něco víme i nevíme a jak je ten stroj na zapomínání o to silnější, oč více se naše vzpomínky týkají našich blízkých a našeho národa A tak si myslím, že Němci zřejmě dodnes vědí i nevědí zároveň, chtějí i nechtějí vědět. Ale jenom oni?
Přesto tuto knihu raději nečtěte. Právě toto vás bude napadat: co všechno z toho hrozného není jen a jen nacistické, ale přímo německé? A to jsou tuze nebezpečné, nejen, jak se říká, „politicky nekorektní“ myšlenky. Bezbranně se k nim přiznává i sám autor. Na jedné besedě se čtenáři je všechny osočí: „Nikomu z vás nevěřím!“ Ať chcete nebo nechcete, budou ve vaší hlavě nutkavě kroužit myšlenky kolem přízraku kolektivní viny, a vy přece dobře víte, že žádnou takovou vinu připustit nikdy nelze. Vzápětí se neubráníte otázce, zda by se tolikerého zla nemohli dopouštět i příslušníci jiných národů, pokud by propadli zlu pohrdání a nenávisti k jiným národům, rasám, menšinám, podobně jako mu propadlo tolik Němců…
Nečtěte to, sami budete nakonec chtě nechtě nenávidět tu početnou počestnou rodinku Frankovic, otce, generálního guvernéra okupovaného Polska, a jeho bezcitnou, hrabivou ženu, ale bude vám to málo a budete pochybovat nejen o Němcích, ale i o lidstvu vůbec. Máte to zapotřebí? Nenávidět? Budete mít mnohokrát chuť knihu od sebe odmrštit, třeba to i uděláte. Ale řekl bych, že ji z podlahy zase seberete a vrátíte se k ní…
Pokud ji tedy přece jen přečtete, dozvíte se o obluzující síle slov, která dokážou všechno pojmenovat a odhalit, ale ještě mnohem více zastřít, rozmazat. Autor se přiznává: „… po otci jsem užvaněný, po matce zase rád píši“. Budete se ptát, zda tolik kýčovité, moralizující cituplné užvaněnosti patří právě jen sofistikovaným zločincům, kteří sedí na lavici obžalovaných, a kolik z ní ovládáme i my sami v situacích nekonečně banálnějšího zla svých všedních dnů. Předvede se vám, jak ochotně je člověk schopen sám sebe obludit i pánbíčkářstvím, jakkoli oportunním, neupřímným, ale zřejmě tak útěšným.
Musíte číst tuto knihu, abyste pochopili, že nestačí buldočí vůle k vyslovení kruté pravdy nejmladšího syna Frankových, autora knihy, protože nejde jen o individuální psychologii a psychopatologii členů rodiny, ale také o kolektivní psychologii když ne národa, tedy určitě davu, fanatických zástupů nejen na onom proslulém norimberském shromaždišti, ale i v tisících průvodů té doby s pochodněmi, i bez nich.
Hádám, že knihu přece jen dočtete, když záhy přijdete na to, že se odehrává nikoli za války v Krakově na královském hradě Wavel, ale především dnes. Oba bratři celé noci popíjejí a vzpomínají i zapomínají dnes, tedy před pár lety v současném Německu, v současné Evropě. Ta současnost je v knize přítomna stejně silně jako minulost.
Nemůže vás nenapadnout, že poválečná denacifikace byla zřejmě jen mělká. Niklas Frank o tom mluví na jiném místě: ano, „Nebyla vůbec důkladná!“. To je zřejmě jen naše zdejší, česká iluze: všichni se „vyrovnali s minulostí“, jen my ne… Denacifikace podle něj „skončila už v roce 1951“. Pak, když přišla studená válka a začalo se zbrojit, vláda prý řekla vítězům: dost! Nebo s námi, zejména při zbrojení, nepočítejte… Spousta zločinců byla tehdy omilostněna. „Nastalo velké mlčení, které prolomili až osmašedesátníci. Široké vrstvy ovšem o vině a uznání viny nechtějí nic slyšet…“ říká autor v jednom rozhovoru.
V knize se ocitáme v současnosti právě i s pošetilými českými výtkami, vznášenými těmi zřejmě jedinými spravedlivými. Těmi, kteří se znovu a znovu se vztyčeným prstem táží: kdy už se i my konečně vyrovnáme s minulostí? Jako Němci! Ukazují přitom vždycky na jiné: vy to vyrovnání proveďte! Vy se vyrovnejte…
Tvrdím, že s minulostí se nikdy nevyrovnáme! S minulostí se nikdy nesmíme přestat vyrovnávat, a to se může, snad, částečně dařit jen tehdy, když bude dost těch, kteří při tom všem budou vědět, že žádného konce to vyrovnávání nemá. Nakonec odejdeme z tohoto světa a budou v tom pokračovat naše děti. Snad. A pak jejich děti.
Také doufám, že s Niklasem Frankem čtenář pochopí, že srovnávání míry zrůdnosti totalitárních režimů je od ďábla, protože vede k nivelizaci, relativizaci: srovnává se vždycky jen srovnatelné, ale zrůdnost totalitárních režimů je neopakovatelná. V jejich právě že osobité zrůdnosti byla jejich nebezpečná přitažlivost.
Minulost se nás drží jako klíště. A nepustí. I když se ji pokoušíme vykroutit z duše jako ten odpudivý hmyz z těla. Nejde o sebemučení vyznáváním vin. Autor na jiném místě říká: „Já se vůbec nemučím. Já se jenom ujišťuju a taky si připomínám, jak skončí člověk bez občanské kuráže.“ Místo sebemučení je třeba se zcela konkrétně, znovu a znovu ptát, vyptávat: jak to tenkrát bylo? Co jsi udělal ty? A co na to říkala máma? Proč jsi neudělal to a to, když to jiní dokázali? Třeba strejda Karel! Co sis o tom tenkrát myslel? A co si myslíš dnes?
Niklas Frank nám předvádí, jak se to tázání dělá.
Zřejmě to dost bolí. Když to ale přesto zvládneme, budeme se moci méně obávat budoucnosti.
Petr Pithart
Ukázka fotografické přílohy:
Vyšlo 26. února 2014